Počátky zbožné úcty svatojakubské Piety

V současných soupisech mariánských poutních míst v naší vlasti jihlavský kostel sv. Jakuba již nenalezneme. Není divu, vždyť již na konci 19. století Karel Eichler, který zdejší Pietu mezi uctívané ještě zařadil, poznamenává, že četné poutnické průvody však nyní ochably. Socha sama se však ze zorného úhlu veřejnosti nevytratila, zbožné poutníky však vystřídali historikové a odborníci na dějiny umění. Jejich zájem se však netýkal jen stránky umělecko-historické, ale též devocionálií, jak svědčí článek Ladislava Vilímka, sborník vydaný u příležitosti dokončení restauračních prací na Pietě a příslušné kapitoly velkých dějin města Jihlavy.

Vilímkův článek na jedné straně poukazuje na mnohé neznámé skutečnosti, související se zbožnou úctou prokazovanou v pozdějších letech svatojakubské Pietě, na straně druhé však do celé problematiky vnáší zmatek a ačkoliv nakonec dospívá k mylným závěrům, nelze jej jednoduše odbýt mávnutím ruky. Upozorňuje na složitou a naprosto neznámou situaci v oblasti mariánského kultu v kostele sv. Jakuba v Jihlavě.

Dochované písemnosti zřetelně ukazují, že mariánská úcta v hlavním jihlavském kostele je mnohem starší než úcta Bolestné Matky Boží. Na hlavním oltáři stála od 24. srpna 1636 socha Panny Marie, nesoucí na rukou Ježíška , která začala být jihlavskými měšťany velmi uctívána, jak svědčí četné dary různých drahocenných ozdob a oděvů. Dále se dovídáme, že 1. září 1636 věnovala Lidvina Scheidamová kostelu sv. Jakuba Panny Marie, upevněný poblíž kazatelny, 4. září 1637 císařský rychtář Jan Hober Panny Marie s Ježíškem vztahujícím ruce, 24. července 1638 vdova Kateřina Herschová korunovaný obraz Panny Marie, 10. listopadu téhož roku Marie, manželka lékárníka Kautzmana ratolestmi obklopený obraz Panny Marie prohlížející si Děťátko na lůžku, 29. května 1641 císařský rychtář Friedrich Freisleben ozdobil kostel obrazem Panny Marie, upevněným na pravé straně presbytáře. Kromě toho se připomíná socha Panny Marie na oltáři kloboučníků, roku 1697 zřízený oltář Panny Marie Pasovské, kaple Panny Marie s mariánskou sochou zřejmě vpravo od kostelního vchodu a dále též nová mariánská kaple. Zdá se užitečné dále připomenout, že na sloupu uprostřed české kaple sv. Václava se nacházela socha Panny Marie, ozdobená a vybavená novým podstavcem 16. listopadu 1630. Do této svatyně přibyly 15. ledna 1635 tři nové obrazy včetně Panny Marie s Ježíškem na lokti. Nedovídáme se ničeho o tom, zda byly za švédské okupace zničeny spolu s celou stavbou nebo zachráněny a umístěny jinde. Není mým úmyslem pokoušet se o identifikaci jednotlivých zde uvedených předmětů s dochovanými obrazy či sochami, pouze připomínám, že citovaná farní kronika neuvádí soupis inventáře kostela sv. Jakuba, ale zaznamenává pouze nové přírůstky včetně dalších, zde neuvedených obrazů a soch Krista a svatých. Je však jisté, že žádnou z těchto mariánských soch nemůžeme ztotožnit s Pietou pokud je zmiňována Matka Boží se Synem, vždy je v latinském textu kroniky uváděn jako Ježíšek.

Farní kronika navíc přináší o Pietě konkrétní údaje, které můžeme doplnit z údajů Alipia Čermáka. Tento brněnský augustinián od sv. Tomáše po sobě zanechal rukopisné dílo Atlas Marianus Marchionatus Moraviae oder Beschreibung aller Marianischen Gnaden-Bilder und Statuen in Marggraffthum Mähren, které vytvořil kolem poloviny 18. století (musel psát po roce 1757, jak vyplývá právě z jihlavského textu. Neuvádí sice zdroje svých informací, ale musel čerpat přímo z Jihlavy a s kronikou se doplňuje, resp. nikde jí neprotiřečí. Podle kroniky sice Pieta stávala, pokud lidská paměť sahá, v kapli sv. Eligia na evangelní straně kostela, Čermák však upřesňuje, že podle tradice před nepamětnými roky se nacházela u Hruškových Dvorů na sloupu pod;širým nebem, kde kouřem a povětrnostními vlivy zcela zhnědla. Odtud byla přenesena do Jihlavy a umístěna nejprve nad vchodem do kostela sv. Jakuba a poté přestěhována do kaple sv. Eligia (pozdější kaple Čtrnácti sv. pomocníků), kde byla více než století uctívána jako vzácný poklad. Když se P. Basilius Schuhmann stal prvním kaplanem v Jihlavě, nechal v této kapli pořídit nový oltář ke cti Panny Marie a sochu Bolestné Matky Boží postavil do kteréhosi kouta v kostele a přikryl ji černým suknem. P. Erasmus Rupp, Schuhmannův nástupce, po svém jmenování jihlavským farářem jednoho dne v kostele sochu objevil a jakožto ctitel bolestí Panny Marie hledal vhodný prostor pro umístění této sochy. Po marném hledání v kostele se rozhodl umístit ji do výklenku slepého okna hřbitovní zdi, aby Pieta byla chráněna před nepřízní počasí. V předvečer svátku Přenesení ostatků sv. Norberta, tj. 1. května 1692, byla socha přenesena na nové místo a lidé ji začali uctívat, konkrétně vždy v sobotu večer modlitbou a zpěvem litanií. Roku 1694 se novým jihlavským farářem stal P. Friedrich Hailman, autor zápisů ve farní kronice. Sám o sobě říká, že když uzřel tyto projevy mariánské úcty a zbožnosti, postaral se nejprve o zřízení jednoduchého přístřešku a dřevěné oltářní mensy, aby tam bylo možné slavit mši svatou. Zanedlouho se z dřevěného přístřešku na žádost věřících stala dřevěná kaple, na jejíž vybudování darovali materiál manželé Jakub a Rosina Binderovi. Mariánská slavnost se poprvé konala roku 1695 o svátku Bolestné Matky Boží o třetí neděli po Velikonocích, která tehdy připadla na 25. dubna. Mši sv. ráno o půl sedmé sloužil sám farář Hailman. Protože na stejný den připadl také svátek sv. Jiří, tedy titulární slavnost kaple ve špitále nevyléčitelně nemocných na Špitálském předměstí, po mši sv. odešlo procesí od sv. Jakuba do špitálu, kde byla poutní mše sv. a poté se průvod vrátil zpět k Bolestné Matce Boží na hřbitov, kde P. Lukáš Helmer měl kázání. Od toho okamžiku stále více a více rostla a sílila zbožná úcta, jak dosvědčují různé obětiny včetně stříbrných. Za takto obětované a získané peníze byla pořízena okna, svícny do kaple věnovala manželka císařského rychtáře Ludvíka Riesenfelda.

Tehdy také za farářem Hailmanem přišel Martin Hofmann, jehož příběh v anonymní podobě pak zaujal v tištěné podobě první místo mezi zázraky jihlavské Piety. Vyprávěl, že před třiatřiceti lety pracoval jako soukenický tovaryš u již zemřelého Václava Solmutha a měl zvyk pravidelně každou neděli a svátek večer u této sochy Bolestné Matky Boží, která tehdy stála ve farním kostele v kapli sv. Eligia na levé straně, se pomodlit několik Otčenášů a Zdrávasů. Jednou v neděli nejenže dal přednost společnosti přátel v hostinci, ale jejich zábava pokračovala nočního času v nevěstinci. Na modlitbu čas pochopitelně nezůstal a když za týden přišel obvyklým způsobem vykonat svou pobožnost, spatřil, že socha otevřela oči a odvrátila je spolu s celou tváří od něho. Zděšen utekl z kostela, po několika málo dnech se vyzpovídal ze svého hříchu, přistoupil ke svatému přijímání a když pak znovu přišel k Pietě se pomodlit, nalezl tvář i oči v obvyklé poloze. Toto své vyprávění odpřisáhl přede dvěma jihlavskými radními Tobiášem Jindřichem Koskem a Františkem Stayerem. Stačí se vžít do situace zbožného řemeslnického mládence, pronásledovaného výčitkami svědomí, a tento "zázrak" nebudeme ani zesměšňovat ani dokazovat, že socha se nepohnula. On ten pohyb spatřil a následně se pohnulo jeho nitro. To je nepochybné a zážitek to byl tak silný, že zůstal živým i po tolika letech. Zajímavé ale je, že stejný motiv byť bez detailního líčení hříchů uvádí středověký životopis pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který zažil totéž jako student v Kladsku. I u něho došlo k zásadní vnitřní proměně. Duchovenstvo mohlo tento příběh znát z Balbínovy edice a konečně i soukeník aspoň prostřednictvím některého kazatele, tuto souvislost však asi nebude vhodné přeceňovat. V Kladsku se socha otočila zády, v Jihlavě pouze odvrátila tvář. Následná proměna hříšníkova je ovšem stejná.

K roku 1696 zaznamenal Friedrich Hailman, že obstaral v Římě udělení odpustků pro svátky Panny Marie Bolestné, sv. Jakuba, sv. Ducha, sv. Jana Křtitele a sv. Alžběty, tedy pro titulární svátky jihlavských svatyní ve správě svatojakubské farnosti. Chybí jen sv. Jiří, který zřejmě vypadl ze seznamu proto, aby nekonkuroval svátku Panny Marie Bolestné. Na třetí neděli po velikonocích se poprvé slavil svátek v nové kapli. Nejzajímavější jsou informace o tom, že součástí slavnosti bylo i české a německé kázání, ovšem česky se kázalo po mši svaté, která začínala v 6 hodin ráno, německé kázání bylo v 9 hodin dopoledne a znovu při večerní pobožnosti v 19 hodin. Ke sv. přijímání přistoupilo 1125 lidí. Rovněž stojí za zmínku, že po skončení pobožnosti se lidem rozdávaly knížečky a obrázky (libellos et imagines). Téhož roku bylo také založeno ke cti Sedmibolestné Panny Marie Bratrstvo černého škapulíře se všemi privilegii a odpustky obvyklými v řádu servitů, potvrzené papežem Inocencem XII. roku 1699. Následujícího roku 1697 o slavnosti Matky Boží Bolestné přistoupilo ke svatému přijímání více než 1600 lidí, což svědčí o vzrůstající návštěvnosti. Z vlastní iniciativy téhož roku farář Hailman zavedl modlitbu litanií v kapli Panny Marie Bolestné vždy v předvečer a v den každého mariánského svátku.

Roku 1698 připadla slavnost na 20. dubna. Přijímajících poutníků bylo více než dva a půl tisíce, o celkové účasti mnohé vypovídá poznámka, že pro tolik lidí pekaři ve městě neměli dost chleba a housek. Slavnosti se zúčastnili jako hosté i premonstráti z Milevska a Nové Říše a děkan z Telče. Kázání byla opět dvě německá a jedno české jako minulého roku, průběh pouti byl ale doplněn jednou mimořádnou událostí: dva manželské páry jihlavských měšťanů, totiž švec Kryštof Martin s manželkou a soukeník Matěj Kryer s manželkou oslavovali 50. výročí své svatby. Ráno v 8 hodin je přivezlo čtyřspřeží ke kostelu, pak byly před sochou Piety požehnány jejich manželské prsteny a posléze oba páry byly slavnostně uvedeny do farního kostela ke svatému přijímání. Když potom skončilo dopolední německé kázání, byli znovu uvedeni do kaple k Matce Bolestné, kde následovalo kázání na oslavu jejich vzácného jubilea. Vše bylo doprovázeno hrou na trubky a tympány. 1. prosince 1698 pak bylo rozhodnutím papeže Inocence XII. při kapli zřízeno Zbožné bratrstvo pod titulem blahoslavené bolestné Matky Marie pro věřící obojího pohlaví. Odtud pak už vede přímá cesta ke stavbě kaple Bolestné Panny Marie při kostele sv. Jakuba, která nahradila dosavadní dřevěnou na hřbitově v roce 1703.

Bohužel nejsme schopni identifikovat ony knížečky a obrázky, rozdávané při pouti v roce 1696. Ve Strahovské knihovně tamního kláštera premonstrátů se uchovala knížka, tištěná v Praze u Wolfganga Wickharta roku 1713. Nese název Einflüsse Der Sonnen und deß Monds / Oder Gnaden und Wunder / Die durch Christum den Mann der Schmertzen / gleich einer Sonnen / und Mariam die schmertzhaffte Mutter / gleich dem Mond / In der Königlichen Berg=Stadt Iglau / Im Marggraffthum Mähren / denen Bedürfftigen und Nothleydenden von oben herab in Gnaden zugeflossen a obsahuje zprávu o zázracích, zřizovací bulu bratrstva od papeže Inocence XII. a modlitby k bolestné Matce Boží. V klášterní knihovně v Želivě se nachází jiné vydání této knížky se stejným názvem (pouze mírně gramaticky upraveným) i textem, ale odlišnou rytinou milostné sochy. Želivský exemplář byl vytištěn v Jindřichově Hradci u Ignáce Vojtěcha Hilgartnera, který tam působil v letech 1760 až 1787. Je pozoruhodné, že v knize je uveřejněno církevní povolení k tisku, datované v Olomouci 13. června 1704, z čehož logicky vyplývá, že tehdy vyšlo její první vydání.

Závěrem ještě připomeňme, že kronika nás informuje též o dalších objektech na svatojakubském hřbitově: roku 1666 byl opraven Ukřižovaný se dvěma lotry u levého bočního vchodu do kostela, farář Hailman nalezl při svém nástupu na jihlavskou faru v roce 1694 na hřbitově totálně rozbořenou Olivetskou horu, kterou nechal zrestaurovat, roku 1696 naproti tomuto sousoší byl umístěn obraz sv. Anny , roku 1698 byla na hřbitově vystavěna nová kaple sv. Jana Evangelisty a na hřbitovní zeď u hlavního vchodu do kostela připevněn obraz bičovaného Krista. Otazníků a námětů k dalšímu bádání kolem svatojakubského kostela tedy zůstává dost, nejasnosti kolem tamní Piety však můžeme považovat za osvětlené natolik, že nebude třeba se uchylovat k žádným spekulacím a hypotézám.

Krátce k historii a současnosti kaple Bolestné Panny Marie

O výstavbu současné kaple se do značné míry zasadil strahovský premonstrát a jihlavský farář Friedrich Hailman . Výstavba tehdy nové kaple pro zázračnou sochu Piety byla povolena 28. dubna 1701 a již v následujícím roce 1702 obdržel nový svatojakubský farář Adolf z Reifeldu od tehdejšího strahovského opata Víta Seipela na tento účel obnos 500 zlatých. Jak opat Seipel měl osobní zájem na stavbě , ke které povolal pravděpodobně architekty, kteří již v té době pracovali pro pražské premonstráty, tak přispívali i jihlavští měšťané. Významným mecenášem byl Jakub Heinrich Kielmann. Kaple je architektonicky zajímavá svým pravidelným oktogonálním půdorysem, střídmou vnější výzdobou, kde pouze na špičce věže kaple se nachází mariánská symbolika - osmicípá hvězda a zobrazení Marie s Ježíšem, a naopak bohatou štukovou výzdobou vnitřní od Giacoma Antonia Corbelliniho. Vnitřní kopule obsahuje výzdobu od Michaela Václava Halbaxe a Václava Jiřího Noska ve dvou okruzích: vnitřní okruh medailonů zobrazuje postavy rodičů Panny Marie sv. Annu a Jáchyma, jejího snoubence sv. Josefa, dále sv. Jana Evangelistu a sv. Jan Křtitele, dva z apoštolů: sv. Judu Tadeáše a patrona kostela a farnosti, sv. Jakuba Většího. Poslední postavou je sv. Dismas, dle tradice jeden z ukřižovaných společně s Kristem. Vnější okruh medailonů zobrazuje české patrony: sv. Víta, sv. Václava, sv. Cyrila a Metoděje, patrony proti moru sv. Rocha a sv. Šebastiána a nakonec dva premonstráty: sv. Gottfrieda z Cappenbergu a sv. Heřmana Josefa ze Steinfeldu.

Nově zbudovaná kaple byla slavnostně posvěcena 29. dubna 1703 již zmíněným strahovským opatem Vítem Seipelem za účasti zástupců Arcibiskupství olomouckého. Při slavnosti byla Pieta vyňata z dřevěné hřbitovní kaple a na bohatě zdobených nosítkách vyrobených jezuity přenesena. Neslo ji osm premonstrátů. Průvod prošel městem za velkého zájmu obyvatel a po německém i českém kázání byla socha uložena do nové kaple, opat Seipel pak všem požehnal monstrancí a následovala eucharistická adorace. Po ní pak až do večera mohli lidé prodlévat v kostele a modlit se. V noci ale došlo ke krádeži stříbrných předmětů, které lidé při slavnosti obětovali pro kapli Panny Marie.

Po vysvěcení kaple se úcta k Bolestné Panně Marii rychle šířila i do širokého okolí Jihlavy. Již rok poté (1704) bylo povoleno farářům s věřícími v okolí Jihlavy konat jednou za rok procesí k milostné soše Piety u sv. Jakuba.

Z dalších let, převážně stavebních dějin kaple, lze ve zkratce zmínit:

V roce 1710 byly pro kapli pořízeny dva bloky lavic, symetricky vsazených do oktogonálního půdorysu v jihovýchodní a jihozápadní části kaple. Autor kvalitní truhlářské a rezbářské práce, na čelech s bohatou akantovou řezbou, není jistý.

Za faráře Blažeje Štěpána

Ve stejném roce 1723 přibyly do kaple dva vrcholně barokní cínové svícny v životní velikosti, stojící na třech kulových nohách s trojbokými konkávně prohnutými a profilovanými podstavci. Jako součást svícnů byly zhotoveny také dva trojboké dřevěné podstavce. Bylo to dvacet let od posvěcení kaple. Svícny pocházejí z daru ze závěti paní Judity Pauspertlové. Autor díla není znám a jako pravděpodobné místo vzniku se jeví mistrovská dílna v Praze nebo v Jihlavě.

Mezi lety 1723 až 1735 byl pozměněn hlavní vstup do kaple z boční lodě kostela a zhotovena dřevěná zádveří. V podkruchtí na stropě je zajímavá freska se starozákonním námětem Hagar a Izmael, tragický příběh matky a bolesti, v kapli snad jako předobraz bolestí Panny Marie.

V roce 1728 byly na kruchtu instalovány varhany z dílny Václava Pantočka z Dačic.

V roce 1735 byla pro kapli pořízena skvostná kovaná mříž. Zhotovena byla jihlavským zámečnickým mistrem Josefem Leopoldem Stächelem a zdobí ji mj. čtyři malby na plechu: v horní části mříže Pieta, po levé straně patron farnosti sv. Jakub Větší, po pravé straně zakladatel premonstrátů sv. Norbert. Čtvrtou částí je alianční znak, jehož kovaná část znázorňuje královskou korunu a opatské pontifikálie. Malba se skládá se znaků Strahovského kláštera a opata Mariana Hermanna, za kterého byla tato mříž pro jihlavskou kapli pořízena.

Do interiéru kaple v roce 1747 byly pořízeny čtyři sochy v nadživotní velikosti - sv. Augustin, sv. Norbert, sv. Václava a sv. Florian.

Za zmínku stojí ještě skutečnost, že obrazy s tématy Sv. Norbert přijímající od Panny Marie řeholní roucho od M. V. Halbaxe a Vidění sv. Jana Nepomuckého od J. V. Noska, které byly původně v kapli nad lavicemi, byly po roce 1770 přemístěny do nově zbudovaných oltářů v centrální části kostela sv. Jakuba. Dnes se v kapli nacházejí jejích kopie.

V roce 1787 byl zrušen hřbitov kolem farního kostela sv. Jakuba a kaple Bolestné Panny Marie a některé ostatky byly přeneseny do krypty pod podlahou kaple.

Na Bílou sobotu roku 1845 došlo od svíce k vznícení Božího hrobu instalovaného u oltáře v kapli, naštěstí bylo vše včas uhašeno.

Koncem 19. století dochází k několika menším opravám nebo čištění v interiéru kaple, např. je opravena skleněná skříň oltáře i kovaná dělící mříž a vyčištěna kaple až po kupoli.

V roce 1888 je neznámou dárkyní pro kapli věnováno zlacené antipendium na oltář s Pietou, které bylo zhotoveno sestrami boromejkami v Praze Řepích. V roce 1918 bylo ale jihlavštími z kaple ukradeno. Náhradou za něj věnoval svatojakubské farnosti antipendium nové strahovský opat Metoděj Jan Zavoral.

Ke konci II. světové války, v roce 1944, bylo sousoší Piety převezeno na faru do Vílance, kde bylo na čas uschováno před nebezpečím leteckých náletů na Jihlavu.

Po válce proběhly opravy, po skončení kterých byla kaple opět slavnostně vysvěcena 18. září 1949 strahovským opatem Bohuslavem Stanislavem Jarolímkem. Kdo ví, zda tehdy již tušil, že bude zanedlouho komunistickou StB zatčen. Zemřel vážně nemocen ve vězení na Pankráci.

V padesátých letech 20. století byla činnost premonstrátů, kteří v Jihlavě a okolí působili od poloviny 13. století násilně přerušena. Posledními v Jihlavě byli Sales Šírek a Milo František Benda. Premonstráti se vracejí do Jihlavy až po změně poměrů v naší zemi, v průběhu roku 1990. S probíhající obnovou domovského Strahovského kláštera v devadesátých letech minulého století, se o něco později postupně rozbíhaly také opravy na mnoha dalších řádových místech v naší zemi, tedy i v Jihlavě. Díky zájmu strahovského opata Michaela Josefa Pojezdného se otevřela cesta k přípravě celkové obnovy kaple Bolestné Panny Marie.

V roce 2000 byly provedeny na kapli některé klempířské práce, úpravy žlabů na střeše a svodů. V roce 2003 proběhla sanace krypty pod podlahou kaple, kdy byla vyčištěna a byly obnoveny odvětrávací cesty.

Kompletní obnova interiéru kaple s Pietou byla započata v roce 1999 a byla zdárně ukončena po šesti letech, v roce 2006.

V roce 2010 byl restaurován barokní portál hlavního vstupu do kaple. V dalším roce 2011 byly restaurovány oba svícny od Judity Pauspertlové, které se po desetiletí (přibližně od 40 let dvacátého století) nacházely zcela nepovšimnuty, v značně poškozeném stavu a rozlomeny na několik částí. V letech 2011 až 2012 obnovena vstupní kovaná mříž. Po zimě začátkem roku 2012 proběhla oprava sněhových zachytačů na střeše.

V budoucnu nás čeká oprava varhan z roku 1728, které dodnes slouží k doprovodu liturgie konané v této kapli...

Co dodat na závěr? Snad jen to, že barokní kaple zasvěcená Bolestné Panně Marii při hlavním kostele jihlavské svatojakubské farnosti, jenž byl posvěcen v roce 1257 a zároveň se stal kostelem farním, byla ke kostelu přistavěna až o několik staletí později. Jejím srdcem je dodnes mistrovské sochařské dílo gotického období, milostná socha Piety, která je spjata jak s dějinami našeho města, tak především se životy mnoha generací jihlavských obyvatel i širokého okolí. Je tak významným dokladem o zdejším náboženském životě. Bohužel, (nejen) vlivem pohnutých událostí dvacátého století a doby bezprostředně následující, je tato tiše stojící Matka uprostřed našeho města, stále jako zapomenutý a neobjevený poklad.

---------

 2) Farářem byl v letech 1694 až 1702.

 3) Farářem v letech 1702 až 1706.

 4) V roce 1695 opat Vít Seipel navštívil Jihlavu u příležitosti slavnosti „Božího Těla“, kdy sloužil mši svatou a šel v procesí s farní monstrancí. Při své návštěvě se modlil také před sochou Piety.

 5) Premonstráti nechali v letech 1702 až 1703 postavit kostel sv. Kateřiny Alexandrijské v Libotenicích, přesněji doksanský probošt Bruno Kunovský a u jeho zrodu stál pravděpodobně český architekt a stavitel italského původu Antonio Octavio Broggio (1670-1742). Stavitelem jihlavské kaple by mohl být právě on.

 6) Oba světci uctívaní v německé oblasti dnes zaniklé premonstrátské kanonie Steinfeld, z níž byly založeny u nás kláštery Strahov i Želiv (9 a 15 let po smrti zakladatele řádu, sv. Norberta z Xanten). Oba světce nacházíme ještě na oltáři sv. Norberta pod vítězným obloukem kostela sv. Jakuba.

 7) Vít Seipel, opat strahovský v letech 1690 až 1711, a světící biskup pražský.

 8) Biskupství brněnské, do něhož v současné době Jihlava ve smyslu diecéze náleží, bylo založeno až v r. 1777.

 9) Podrobněji popsáno v 5. knize ve Strahovských análech.

 10) Farářem byl 1721 až 1734.

 11) Strahovským opatem byl v letech 1711 až 1741.

 12) Původně kaplan v Jihlavě. Opatem na Strahově byl v letech 1906 až 1942.

 13) Strahovským opatem v letech 1942 až 1951. Zatčen jako poslední oběť připravovaného monstrprocesu Zela a spol. v roce 1950. V prosinci téhož roku odsouzen k 20 letům vězení. Umírá na Pankráci 31. ledna 1951.

 14) P. Sales byl farářem 1945 až 1958, P. Milo pak ještě asi měsíc v polovině roku 1958.

 15) Sedmdesátým strahovským opatem byl zvolen tajně v období totality 29. září 1987. Je jihlavským rodákem.

(Autorem prvního příspěvku je PhDr. Jindřich Zdeněk Charouz, ThD., O.Praem., převor Kanonie premonstrátů v Želivě a řádový historik. Druhý příspěvek sestavil ThLic. Petr Ivan Božik, O.Praem., z Královské kanonie premonstrátů na Strahově, od roku 2008 jihlavský farář.)